„Od nejmenšího až po největšího všichni propadli chamtivosti, od proroka až po kněze všichni klamou. … Zastyděli se, že páchali ohavnosti? Ne, ti se nestydí, neznají zahanbení. Proto padnou s padajícími, klopýtnou v čase, kdy je budu trestat, praví Hospodin“ (Jeremjáš 6:13, 15).
Prorok Jeremjáš uviděl, jak se Boží lid dostává do strašných problémů. Aby zakryli své hříchy, začali žít pod maskou navenek se jevícího pokoje a bezpečí. Hrabivost a chamtivost natolik přemohly jejich srdce, že svá zranění zakrývali falešnou kajícností. Celý jejich život se stal povrchním – povrchní slzy, povrchní pokání, dokonce i povrchní uzdravení.
Boží lid přestal vnímat zahanbení a zármutek nad hříchem – hříchem pospolitosti a hříchem ve vlastním životě. Již neprožívali znepokojení z Boží nenávisti a hněvu nad svou nepravostí. Hřích se stal „pouze jednou z všedních záležitostí.“
Jeremiáš volal: „Zastyděli se, že hřešili? Ne! Vůbec se nestyděli – ani nebyli zahanbeni!“
Zahanbení Duchem svatým neznamená jenom ruměnec na tváři z pouhé cudnosti. Znamená to prožívat zranění, stydět se, být zdrcený – zarmoucený nad tím, že jméno a ryzost Ježíše, našeho Pána, jsou pošlapány, že jeho pověst je pohaněna.
Boží lid obdržel velmi znepokojivou zprávu, a přesto se neobrátil. Vzepřel se vůli Nejvyššího! „Jejich tváře jsou tvrdší než skála, odmítají se vrátit“ (Jeremjáš 5:3). Páchali cizoložství: měli nezávazný sex s děvkami a toužili po manželkách svých bližních. V 11. verši téže kapitoly to Jeremjáš nazývá naprostou věrolomností vůči Pánu!
Navzdory veškerému Jeremjášovu prorockému varování se tento lid vydal svou rozjařenou cestou a říkal: „Nepotká nás nic zlého, nepocítíme meč ani hlad“ (verš 12). „Bůh k nám nemluví o odsouzení,“ říkali.
Bůh varoval svůj lid, aby směřoval k naplnění jeho přikázání, která mu zjevuje, jinak se od něho odloučí. „Jeruzaléme, nech se napomenout, jinak se od tebe odloučím“ (Jeremjáš 6:8). Bůh znovu a znovu říkal: „Hovořím jasně! Varuji! Kdo však naslouchá?“