Na konci knihy Genesis čteme, že se Bůh rozhodl vést malý, nevýznamný národ. Chtěl si vychovat lidi, kteří budou pohanskému světu žijícím příkladem jeho dobroty. Aby mohli vydat svědectví, vedl je na místa, kde neměli kontrolu nad svým životem. Izoloval Izrael v divočině, kde jen on sám byl jejich zdrojem života a zajišťoval jejich každodenní potřeby.
Izraelci na tom pustém místě neměli žádnou kontrolu nad svým přežitím. Nedokázali ovlivnit dostupnost jídla nebo vody. Neměli ve svých rukou směr cesty, neměli totiž kompasy ani mapy. Čeho se najedí a napijí? Kterým směrem půjdou? Kde skončí?
Bůh pro ně udělal vše. Vedl je každý den zázračným mrakem, který zářil v noci a rozptyloval temnotu před nimi. Živil je jídlem z nebe a poskytoval jim vodu ze skály. Ano, Pán naplnil každou jejich potřebu a žádný nepřítel by nebyl schopen je porazit.
„Z nebe ti dal slyšet svůj hlas, aby tě vyučil, na zemi ti dal spatřit svůj veliký oheň a jeho slova jsi slyšel zprostředku ohně.“ (Deuteronomium 4,36)
Národy obklopující starověký Izrael byly plné „jiných bohů“, model vyrobených ze dřeva, stříbra a zlata. Tito bohové nebyli schopni milovat, vést nebo chránit lidi, kteří je uctívali. Každý národ mohl pohlédnout na Izrael a vidět vyvolený lid, který Bůh provedl pouští. Uviděli by Boha, který ke svým lidem mluvil, miloval je a soucítil s nimi, vyslýchal modlitby a činil zázraky. Viděli by, že je zde milující Bůh, ten, který své lidi provedl každým detailem života.
Bůh vzkřísí lidi, které chce vychovávat a učit. Ti lidé žijí pod jeho autoritou, plně mu důvěřují a předali mu kontrolu nad každou oblastí života. Takoví lidé se mohou stát svědectvím světu.