Každý ví o biblickém pojetí zaslíbené země jako místu, kam přichází lidi, kteří hledají svobodu, úlevu od otroctví a radost z požehnaného života. Původní zaslíbená země byla darem, který Bůh dal starověkému Izraeli - skutečné místo zvané Kanaán, úrodná země plná velkých plodů a tekoucích řek. Byla to země snů pro Izraelity, lidi, kteří byli po generace vyhnáni a pošlapáváni.
Když děti Izraele dorazily na hranici Kanaánu, Bůh Mojžíšovi řekl něco nevídaného: „Půjdeš do země oplývající mlékem a medem, avšak já s tebou nepůjdu … neboť jste tvrdošíjný lid.“ (Exodus 33,3)
Může to znít drsně, ale v kontextu je to všechno, jen ne kruté. Bůh osvobodil Izrael po čtyřech stech letech otroctví v Egyptě. Na konci jejich cesty těsně před vstupem do Zaslíbené země Bůh učinil překvapivé prohlášení, že s nimi nepůjde. Bůh udělal pro Izraelity mnoho zázraků, přesto pokaždé, když čelili novým těžkostem, reptali - zázraky, které pro ně Bůh udělal, v nich nikdy neprobudily víru. Při sebemenší překážce hrozilo, že lidé odmítnou Boha a zřeknou se jeho vedení.
Ale Mojžíšova víra byla jiná. Znal Boží dobrotu, jak dokazují všechny jeho nadpřirozené činy pro Izrael. Ve skutečnosti Pánova přízeň vůči jeho lidu vypadala bezedná, nikdy nekončící a neomezená. Bez ohledu na to, jaké překážce čelili, jak se zdála nepřekonatelná, Bůh je pokaždé přes ni přenesl. Mojžíš žasl nad Božím charakterem, když Bůh milosrdně konal všechny tyto věci za ně, a řekl: „Nepůjdeš-li ty sám před námi, nevyváděj nás z tohoto místa.“ (Exodus 33,15)
Mojžíš objevil cennou pravdu; věděl, že ačkoli Bůh poskytl manu z nebe a vodu ze skály, tato životně důležitá požehnání nebyla cílem těchto zkušeností. To na čem skutečně záleželo, bylo důvěřovat Boží soucitné lásce a Boha důvěrně znát.
„Dej mi prosím poznat svou cestu, abych tě znal a nacházel u tebe milost.“ (Exodus 33,13)
Po čem touží tvé srdce? Jsou tvým snem materiální věci? Nebo je to naděje na Boží slávu? Nedovolte, aby vás cokoli - i dobré věci - zaslepily vůči slávě Boží přítomnosti.