„Proto musíme věnovat mnohem větší pozornost tomu, co jsme slyšeli, abychom nebyli strženi proudem. Neboť jestliže slovo, které bylo řečeno skrze anděly, bylo pevné a každé přestoupení a každá neposlušnost došly spravedlivé odplaty, jak unikneme my, zanedbáme-li tak velikou záchranu“ (Židům 2, 1–3).
Bible nabízí silná varování, abychom se střežili usnout o půlnoci. Naším hlavním zájmem by mělo být naše osobní chození s Kristem. Musíme se zeptat: „Jak mohu uniknout následkům, když zanedbám Ježíše a odejdu od něj?“
David, autor mnoha žalmů, byl unavený z bojů. Byl tak unavený v duši, tak zasažený a sužovaný problémy, že jediné, co chtěl, bylo uprchnout na místo pokoje a bezpečí: „Srdce se ve mně svírá, dolehly na mě hrůzy smrti. Přepadá mě strach a chvění a zachvacuje mě hrůza. Říkám: Kéž bych měl holubičí křídla – odletěl bych a měl bych klid. Ano, uletěl bych daleko a zůstal bych v pustině. Spěchal bych do bezpečí před poryvy vichru, před bouří.“ (Žalm 55, 4–8)
Stejně jako David i mnozí z nás touží po útěku, když prožíváme období strachu a únavy. Chceme proklouznout na nějaké místo, které je daleko od lidí, pryč od problémů, bitev a bojů, kde je ticho a klid. A tak se někteří obrátí dovnitř, žijí v neustálé skleslosti, vzdají se a již nebojují o důvěru Bohu, který by jim pomohl.
Tělo Kristovo je uprostřed „totální bouře“. Peklo soptí. Satan zahájil útok na odolávající církev. Mnoho věřících je na ústupu a chtějí z boje utéct. Rozhodli se: „Už to nezvládám! Ježíše neopustím, ale najdu jednodušší cestu.“
Zde je pravda, které by se měl každý věřící držet: Kristovu moc a slávu nacházíme především uprostřed bouře! Všichni si pamatujeme, jak se Ježíš projevil, když se zdálo, že se loď potápí (viz Marek 4, 35–41). A stejně jako to udělal pro učedníky, objeví se uprostřed naší bouře, uklidní vítr a vlny. Jeho síla je nám dána nejvíce v době slabosti.
Pavel dosvědčuje: „Ale on mi řekl: ‚Stačí ti má milost, neboť má moc se dokonává ve slabosti.‘“ (2. Korintským 12,9)