Moc Ducha svatého k nám přichází různými způsoby. Za prvé, jak Ježíš řekl: nikdo ho nemůže znát, dokud se nenarodí z Ducha. V určitém smyslu tedy Boží Duch přebývá v každém křesťanovi.
Za druhé, jsme povoláni setrvávat v Duchu, zůstávat s ním v modlitbě. Za třetí, jsme nepřetržitě naplňováni Duchem a neustále pijeme z jeho studny živé vody. Nic z toho neznamená, že nás Duch opouští, ale spíše to, že máme podíl na vztahu s ním.
Nakonec je zde vylití Ducha, který nás naplňuje mocí – něco, co přesahuje naši schopnost to učinit. Možná se divíte: „Pokud jsem se narodil z Ducha a Duch ve mně přebývá a neustále z Ducha piji, proč bych potřeboval, aby na mě byl vylit Duch?“ Potřebujeme ho, protože nám pomáhá pochopit naši potřebu Boha. Nikdy bychom totiž nemohli pracovat na díle Jeho království ve svém vlastním nadšení nebo horlivosti. Musí to pocházet od něj.
Můžeme si myslet, že Bůh si vybere zapáleného člověka, takového, který každého nadchne pro něj. Ale Pán hledá hladové srdce – někoho, koho může naplnit svou myslí, srdcem a Duchem. To znamená, že se kvalifikují i ti nejmírnější z nás.
Ježíš řekl, když popisoval vylití Ducha: „Zůstaňte ve městě, dokud nebudete oblečeni mocí shůry“ (Lukáš 24,49). To naznačuje vnější pohyb Ducha v našich životech, něco, co přichází zvenčí. To ostatní koná Duch v našem nitru – znovuzrození, setrvání s ním, naplnění jím.
V životě každého věřícího ale přijde doba, kdy je nutné, aby Duch konal způsobem, který je mimo nás. Potřebujeme, aby mluvil, dotýkal se a vysvobozoval. A přesně to se dělo, když učedníci nemohli vyhnat démona. Ježíš jim řekl: „Tento druh démonů nemůže vyjít jinak než skrze modlitbu“ (viz Marek 9,29). Jinými slovy, vyžadovalo to naprostou závislost na Bohu. Musíme říci: „To nemohu udělat vlastní silou. Vyžaduje to Boží sílu.“
Učedníci potřebovali modlitbu a půst, aby vyhnali jednoho démona. My čelíme celé kultuře, kterou lze změnit pouze modlitbou a půstem!