Ten příběh znáte. Mladý muž vzal půlku majetku, kterou by zdědil po otci, a promrhal ji rozmařilým životem. Skončil na mizině, s podlomeným zdravím, zlomený na duchu. Na samém dně se rozhodl navrátit k otci. Písmo říká: „I vstal a šel k svému otci. Otec ho spatřil už z veliké dálky. Pohnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil.“ (Luk 15,20)
V Detroitu jsem sloužil 30 let. Když jsem kázal na ulici, někteří mne prokleli, plivali na mě, házeli na mě láhve, i kulky kolem mě lítaly. Netrápil jsem se tím, neurážel se. Neznal jsem ty lidi a oni neznali mě.
Když se moje žena na mě však špatně podívá, je to horší než letící láhev. Dokonce je to horší než výstřel.
Bůh slíbil, že vyjdeš z každé bitvy jako vítěz korunovaný jeho silou. „Pozvedni se, Hospodine, ve své moci! Budeme zpívat a pět žalmy o tvé bohatýrské síle“ (Žalm 21,14).
Říká se, že ze všech zvířat na světě se neobtížněji chytá opice lemur kata. Zatímco pro cizince je velmi těžké ji chytit, domorodci ví, jak na ni. Toto velmi vzácné zvíře miluje semena určitého druhu melounu, takže místní lidé udělají do stromu díru, právě tak velkou na to, aby jí opice mohla prostrčit ruku, a semínka do ní hodí.
C.S. Lewis napsal tato slova: „Odpuštění je krásná idea, dokud nebudete muset někomu odpustit.“ Nemůže být nic pravdivější, že?
Corrie ten Boom napsala jeden z nejúžasnějších příběhů o odpuštění. Její kniha Útočiště vypráví o tom, jak v Amsterdamu její rodina pomáhala skrývat Židy, kteří utíkali před nacisty. Nacisté je nakonec odhalili a její rodinu poslali do koncentračního tábora. Někteří členové jejich rodiny zemřeli. Corrie po válce 30 let zvěstovala evangelium.
„Milujte své nepřátele … nic nevymáhejte zpět a vaše odměna bude hojná … on je dobrotivý k nevděčným i zlým. Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec … odpouštějte, a bude vám odpuštěno. Dávejte a bude vám dáno … Neboť jakou mírou měříte, takovou vám bude naměřeno.“ (Lukáš 6, 35–38)
Jednou ze známek vyspělého věřícího je láska ke ztracenému lidstvu. Takový křesťan projevuje stejnou lásku k Židům i Palestincům, Bosňanům i Srbům, ke každému.
Jestliže tvrdíš, že nemáš žádné nepřátele, radím ti, abys to důkladně zvážil. Každý křesťan má samozřejmě nepřítele v satanovi. Apoštol Petr nás varuje: „Buďte střízliví! Buďte bdělí! Váš protivník, ďábel, obchází jako ‚lev řvoucí‘ a hledá, koho by pohltil“ (1. Petrův 5,8).
Mnoho křesťanů miluje Ježíše, ovšem hřeší proti světlu, které jim bylo dáno. Slyšeli tisíce pravých kázání, po léta si každý den čtou Bibli a tráví bezpočet hodin v modlitbě. Dovolili ale zničujícímu hříchu, aby zůstával v jejich životě a přerušil komunikaci s Ježíšem. Když je Duch svatý usvědčuje z hříchu, se kterým nikdy dříve nejednali, přichází s varováním: „Ten hřích musí pryč! Nebudu přivírat oči nad způsobem, jakým si ho dopřáváš!“
„Svůj hřích jsem před tebou přiznal, svoji nepravost jsem nezakrýval, řekl jsem: ‚Vyznám se Hospodinu ze své nevěrnosti.‘ A ty jsi ze mne sňal nepravost, hřích můj.“ (Žalm 32,5)
David byl mužem, který věděl, jak činit pokání. Stále zkoumal své srdce před Bohem a plakal: „Zhřešil jsem, Hospodine. Potřebuji odpuštění.“